Pro obranu státu představovalo jednu z nejdůležitějších oblastí území kolem Kladského výběžku, který se ze severu hluboce zařezával do území Československa. Roviny kolem města Králíky jakoby přímo vybízely předpokládaného útočníka k provedení široce založené útočné operace v tomto prostoru. V cestě od Králík na jih do vnitrozemí republiky, útočníkovi neležely téměř žádné významnější terénní překážky. V tomto směru bylo území státu navíc nejužší, a proto zde hrozilo přetnutí republiky ve směru sever-jih. Tomu chtěla čs. armáda v každém případě zabránit.
Při tvorbě opevňovacích plánů se tak logicky dostalo Králicko do centra pozornosti jejich tvůrců. Prostor mezi kótou Maliník nad Dolní Moravou a řekou Divoká Orlice na Zemské bráně, měly vzhledem k jeho významu pro obranu země vyztužit tři mohutné dělostřelecké tvrze a několik tvrzí pěchotních. Po zrušení stavby pěchotních tvrzí (objekty ve III. stupni odolnosti, propojené podzemním systémem, s kulometnou a protitankovou výzbrojí, ale bez dělostřelectva), zůstaly jen tvrze s dělostřelectvem. Pro ty se později začalo užívat stručného označení tvrz. V červnu 1935 vzniklo Ženijní skupinové velitelství III se sídlem v Králíkách. O rok později tady došlo k zahájení výstavby objektů těžkého opevnění. ŘOP v tomto prostoru zadalo ke stavbě 57 těžkých objektů spolu s kompletním podzemím tří dělostřeleckých tvrzí (Hůrka, Bouda, Adam). Následně se zde začalo se stavbou lehkých objektů vz. 36 a o rok později moderních lehkých objektů vz. 37. Celkově se podařilo do přerušení prací počátkem října roku 1938 v popisovaném prostoru stavebně dokončit 247 pevnostních objektů, kasárna v Červené Vodě, Těchoníně a rozestavět kasárna v Klášterci nad Orlicí, dokončit chatu pro ubytování osádek lehkých objektů vz. 36, dále dvě pevnostní silnice (pro tvrze Bouda a Adam), kilometry kabelové telefonní sítě s více než stovkou podzemních kabelových objektů a kilometry překážek proti tankům a pěchotě. Bylo to obdivuhodné množství staveb, vybudované v obtížných terénních a klimatických podmínkách, ve vysoké kvalitě a ve velmi krátkém čase.
Ke konečné podobě tvrze Hůrka vedla dlouhá a složitá cesta. Prvotní návrh francouzských odborníků z února 1935 nepočítal s tvrzí v místě, kde leží nyní, nýbrž ji předpokládal východněji, v prostoru Maliník (Steinberg). Dělostřelecká tvrz Steinberg měla mít ve své sestavě jen jeden dělostřelecký objekt – srub pro dva kanóny ráže 7,5–8 cm – s dostřelem 12–13 km, s palbou orientovanou obecně v západním směru.
V květnu 1935 už byl ale pohled Ředitelství opevňovacích prací na nejvýchodnější tvrz králického úseku odlišný. Prostor Maliníku se jevil při potřebném vzájemném krytí tvrzí jejich dělostřelectvem jako příliš vzdálený. Jako výhodnější se jevil kopec Berghöhe. ŘOP právě sem navrhlo tvrz se dvěma dělostřeleckými objekty – srubem se třemi kanóny ráže 8 cm pro palbu na západ a srubem pro otočnou a výsuvnou věž s dvojicí kanónů ráže 8 cm.
V červnu 1935 proběhl průzkum terénu, na základě kterého měla mít tvrz jen jeden dělostřelecký srub se třemi děly pod betonem s palbou na západ. Dělová otočná věž se měla vynechat, neboť věž na tvrzi Bouda mohla působit východním směrem až po kostel ve Velké Moravě a do vlastního údolí řeky Moravy. Dělová otočná věž na Berghöhe by sice mohla působit dále na sever a východ, ale většinu tohoto prostoru krylo husté zalesnění a do lesních masivů nebylo možné pozorování, nezbytné pro řízení palby věže.
Další změny nastaly po té, co navrženou trasu koncem června 1935 osobně rekognoskoval náčelník hlavního štábu armádní generál Ludvík Krejčí v doprovodu brigádního generála Karla Husárka – ředitele ŘOP. Tvrz Hůrka pak dostala v podstatě dnešní podobu.
Měla sestávat ze dvou pěchotních srubů (K–S 10, K–S 13), z dělostřeleckého srubu se třemi 8 cm kanóny (K–S 11), dělové otočné a výsuvné věže s dvojicí 8 cm kanónů (K–S 12), samostatné pozorovatelny „Lustberg“ (dnes kóta 718,2 Veselka – objekt K–S 12b) a vchodového objektu (K–S 12a).
V tomto období se ještě zvažovalo umístění celé tvrze v prostoru Lustberg (místo Berghöhe), avšak vzdálenost na tvrz Adam by se prodloužila o 1,5 km a tím by odpadla možnost vzájemné krycí palby obou tvrzí. Navíc by přístupová chodba do tvrze Lustberg vyžadovala velkou délku, neboť terén v daném prostoru mohl nepřítel dobře kontrolovat. Také by muselo dojít k úpravě trasy těžkého opevnění.
Při tvorbě opevňovacích plánů se tak logicky dostalo Králicko do centra pozornosti jejich tvůrců. Prostor mezi kótou Maliník nad Dolní Moravou a řekou Divoká Orlice na Zemské bráně, měly vzhledem k jeho významu pro obranu země vyztužit tři mohutné dělostřelecké tvrze a několik tvrzí pěchotních. Po zrušení stavby pěchotních tvrzí (objekty ve III. stupni odolnosti, propojené podzemním systémem, s kulometnou a protitankovou výzbrojí, ale bez dělostřelectva), zůstaly jen tvrze s dělostřelectvem. Pro ty se později začalo užívat stručného označení tvrz. V červnu 1935 vzniklo Ženijní skupinové velitelství III se sídlem v Králíkách. O rok později tady došlo k zahájení výstavby objektů těžkého opevnění. ŘOP v tomto prostoru zadalo ke stavbě 57 těžkých objektů spolu s kompletním podzemím tří dělostřeleckých tvrzí (Hůrka, Bouda, Adam). Následně se zde začalo se stavbou lehkých objektů vz. 36 a o rok později moderních lehkých objektů vz. 37. Celkově se podařilo do přerušení prací počátkem října roku 1938 v popisovaném prostoru stavebně dokončit 247 pevnostních objektů, kasárna v Červené Vodě, Těchoníně a rozestavět kasárna v Klášterci nad Orlicí, dokončit chatu pro ubytování osádek lehkých objektů vz. 36, dále dvě pevnostní silnice (pro tvrze Bouda a Adam), kilometry kabelové telefonní sítě s více než stovkou podzemních kabelových objektů a kilometry překážek proti tankům a pěchotě. Bylo to obdivuhodné množství staveb, vybudované v obtížných terénních a klimatických podmínkách, ve vysoké kvalitě a ve velmi krátkém čase.
Ke konečné podobě tvrze Hůrka vedla dlouhá a složitá cesta. Prvotní návrh francouzských odborníků z února 1935 nepočítal s tvrzí v místě, kde leží nyní, nýbrž ji předpokládal východněji, v prostoru Maliník (Steinberg). Dělostřelecká tvrz Steinberg měla mít ve své sestavě jen jeden dělostřelecký objekt – srub pro dva kanóny ráže 7,5–8 cm – s dostřelem 12–13 km, s palbou orientovanou obecně v západním směru.
V květnu 1935 už byl ale pohled Ředitelství opevňovacích prací na nejvýchodnější tvrz králického úseku odlišný. Prostor Maliníku se jevil při potřebném vzájemném krytí tvrzí jejich dělostřelectvem jako příliš vzdálený. Jako výhodnější se jevil kopec Berghöhe. ŘOP právě sem navrhlo tvrz se dvěma dělostřeleckými objekty – srubem se třemi kanóny ráže 8 cm pro palbu na západ a srubem pro otočnou a výsuvnou věž s dvojicí kanónů ráže 8 cm.
V červnu 1935 proběhl průzkum terénu, na základě kterého měla mít tvrz jen jeden dělostřelecký srub se třemi děly pod betonem s palbou na západ. Dělová otočná věž se měla vynechat, neboť věž na tvrzi Bouda mohla působit východním směrem až po kostel ve Velké Moravě a do vlastního údolí řeky Moravy. Dělová otočná věž na Berghöhe by sice mohla působit dále na sever a východ, ale většinu tohoto prostoru krylo husté zalesnění a do lesních masivů nebylo možné pozorování, nezbytné pro řízení palby věže.
Další změny nastaly po té, co navrženou trasu koncem června 1935 osobně rekognoskoval náčelník hlavního štábu armádní generál Ludvík Krejčí v doprovodu brigádního generála Karla Husárka – ředitele ŘOP. Tvrz Hůrka pak dostala v podstatě dnešní podobu.
Měla sestávat ze dvou pěchotních srubů (K–S 10, K–S 13), z dělostřeleckého srubu se třemi 8 cm kanóny (K–S 11), dělové otočné a výsuvné věže s dvojicí 8 cm kanónů (K–S 12), samostatné pozorovatelny „Lustberg“ (dnes kóta 718,2 Veselka – objekt K–S 12b) a vchodového objektu (K–S 12a).
V tomto období se ještě zvažovalo umístění celé tvrze v prostoru Lustberg (místo Berghöhe), avšak vzdálenost na tvrz Adam by se prodloužila o 1,5 km a tím by odpadla možnost vzájemné krycí palby obou tvrzí. Navíc by přístupová chodba do tvrze Lustberg vyžadovala velkou délku, neboť terén v daném prostoru mohl nepřítel dobře kontrolovat. Také by muselo dojít k úpravě trasy těžkého opevnění.
| Dělostřelecká tvrz Hůrka - vývoj projektu | ||||||
| Návrh ze dne | 26.2.1935 | 29.5.1935 | 11.6.1935 | 27.6.1935 | 5.4.1936 | Konečná podoba |
| Dělové věže | 0 | 1 | 0 | 1 | 1 | 1 |
| Dělostřelecké sruby | 1 | 1 | 1 | 1 | 1 | 1 |
Projektantem tvrze se stal kpt. žen. Ing Leopold Krejčí. Pod jeho rukama a ve spolupráci s dalšími specialisty ŘOP vznikly podklady pro stavbu tvrze, kterou lze s trochou nadsázky označit za "vzorovou", či "typickou" pro tento typ moderní pevnostní stavby. Její umístění, požadované úkoly a tvar terénu totiž umožnily tvrz vyprojektovat podle základních představ a pravidel, vzniklých ve 20. letech 20. století ve Francii, při přípravě výstavby Maginotovy linie. Tvrz Hůrka se velmi podobá vzoru "palmové pevnosti", kdy "koruna" je tvořena bojovými objekty, "kmen" (hlavní podzemní spojovací galerie) se táhne v kolmém směru od bráněné linie hluboko do zápolí, kde je zakončen pomyslným "kořenem" – vchodovým objektem.
Stavba tvrze Hůrka
Dne 16. července 1936 zadalo Ministerstvo obrany – hlavní štáb ŘOP renomované stavební firmě Dr. Karla Skorkovského z Prahy významnou zakázku. Nabídka firmy byla vybrána v neveřejném výběrovém řízení na stavbu jedné z velkých vojenských pevností, jejichž výstavba se právě v té době v Československu naplno rozeběhla.V následujících 24 měsících měl Dr. Skorkovský realizovat stavební podúsek 2./III. – Berghöhe, ležící v prostoru severně od městečka Králíky. Pod tímto označením se skrývala stavba mohutných železobetonových objektů, tzv. srubů propojených labyrintem podzemních chodeb a sálů do uzavřeného celku – tzv. dělostřelecké tvrze. Sruby nesly označení K–S 10, K–S 11, K–S 12, K–S 12a, K–S 13. K podúseku patřil také srub K–S 12b, nedaleko situovaný objekt samostatné dělostřelecké pozorovatelny, takticky ke tvrzi přiřazený.
Firma Skorkovský výstavbu zahájila 5. srpna 1936, tvrz přišla na 24,2 mil. předválečných korun. V této částce však není započítána cena za cement, ocelovou výztuž, vnitřní instalace, výzbroj atd. Konečná cena, zaplacená za kompletně připravenou tvrz, by byla značně vyšší. Během 25 měsíců vznikl usilovnou prací 250-600 dělníků jeden z velmi silných pilířů našeho předválečného opevnění – pět železobetonových objektů v nejvyšším stupni odolnosti, více než 1,75 km podzemních chodeb a sálů, ukrytých hluboko ve skalním masivu a srub samostatné pozorovatelny neobvyklého provedení (ve III. stupni odolnosti – tj. stěny a střecha o tloušťce 250-275 cm železobetonu). Představu o rozsahu prací umožní údaje o objemu betonu použitého při stavbě podúseku – celkem firma zpracovala přes 30 000 m3 betonu.
Pozemky pro stavbu tvrze Hůrka:
| Sruby | Původní majitel pozemku | Katastrální území | Zabráno pro opevnění |
| K-S 10, K-S 11, K-S 12, K-S 13 | Josef a Hermína Hufnagel | Prostřední Lipka | 1,0000 ha |
| Berta a Josef Katzer | 1,4650 ha | ||
| Konrád Katzer | 6,5612 ha | ||
| Augustin Böse | 2,8409 ha | ||
| K-S 12a | Františka Fialková | Králíky | 1,4250 ha |
| František a Marie Rotter | 0,5055 ha |
Celkem armáda pro stavbu tvrze zabrala téměř 14 hektarů půdy.
Pohnuté osudy tvrze Hůrka za okupace
Hůrka, jako nejlépe dostupná a stavebně dokončená čs. tvrz (do Králík se tehdy dalo dostat pohodlně železnicí z Berlína za pár hodin!) se stala doslova poutním místem. Nejen pro civilní obyvatelstvo, ale také pro četné odborné exkurze německých důstojníků. Navštívil ji osobně i říšský kancléř Adolf Hitler s řadou vysokých politických funkcionářů i armádních důstojníků (např. Fritz Todt a generál Molt).
V době okupace zde nechali Němci v rámci rozsáhlého zkušebního programu (zahrnoval i další objekty v okolí tvrze) nainstalovat řadu původního zařízení, v září 1938 evakuovaného, nebo dosud nedodaného (např. troje vrata do vjezdu, šikmý výtah, filtrovnu…) a prováděli na něm zkoušky. Uvažovali původně i o dalších testech, pro které mělo dojít například k osazení otočné a výsuvné dělové a rovněž otočné kulometné věže.
První zkušební postřelování zažily sruby Hůrky už na podzim roku 1938. Další postřelování pak přišlo v několika vlnách i v následujících letech. V tomto směru je tvrz Hůrka výjimečná. Střílela zde totiž řada různých zbraní a to i ráže větší, než 21 cm, zkoušelo se zde mnoho typů munice – zavedené, konvenční, vyvíjené i speciální. Testovaly se zde i četné ženijní nálože a další vyvíjené bojové prostředky. Již v roce 1939 došlo k vytrhání části pancéřových zvonů a kopulí (ze srubů K–S 12a a K–S 13) a některých dalších ocelových prvků.
V době okupace zde nechali Němci v rámci rozsáhlého zkušebního programu (zahrnoval i další objekty v okolí tvrze) nainstalovat řadu původního zařízení, v září 1938 evakuovaného, nebo dosud nedodaného (např. troje vrata do vjezdu, šikmý výtah, filtrovnu…) a prováděli na něm zkoušky. Uvažovali původně i o dalších testech, pro které mělo dojít například k osazení otočné a výsuvné dělové a rovněž otočné kulometné věže.
První zkušební postřelování zažily sruby Hůrky už na podzim roku 1938. Další postřelování pak přišlo v několika vlnách i v následujících letech. V tomto směru je tvrz Hůrka výjimečná. Střílela zde totiž řada různých zbraní a to i ráže větší, než 21 cm, zkoušelo se zde mnoho typů munice – zavedené, konvenční, vyvíjené i speciální. Testovaly se zde i četné ženijní nálože a další vyvíjené bojové prostředky. Již v roce 1939 došlo k vytrhání části pancéřových zvonů a kopulí (ze srubů K–S 12a a K–S 13) a některých dalších ocelových prvků.
