Osádku tvrze měl po jejím dokončení tvořit V. prapor Hraničářského pluku 6 – zvláštní útvar, složený z vybraných vojáků, rotmistrů a důstojníků – podle původní rozvahy celkem 424 mužů. Osádka tvrze měla být organizována – v návaznosti na postup prací při budování tvrze – až na jaře 1939. Posílit ji měla půlrota pěchoty určená k boji na povrchu tvrze v případě průniku nepřítele. Celkem by se tedy ve tvrzi mohlo za určité situace nacházet více než 500 mužů. Skutečný počet osádky však díky spádu událostí těchto tabulkových počtů nikdy nedosáhl.
V lednu 1938 došlo k ustanovení Hraničářského pluku 6, který následně převzal od Strážního praporu III mimo jiné i ostrahu staveniště tvrze. Původní plány změnilo obsazení a připojení Rakouské republiky k Německu. Vyvstala nutnost uspíšit obranyschopnost úseků opevnění, ve kterých výstavba pokročila. ŘOP koncem března rozhodlo o postavení improvizovaných osádek tvrzí do doby, než se je podaří dokončit a dle plánů vybavit a vyzbrojit. V případě Hůrky byl personál přidělen pro velitelství útvaru, vchodový, dělostřelecký a oba pěchotní sruby.
Dne 10. května 1938 po horečných přípravách vznikl v Králíkách "ZÚ Bg" (Zvláštní útvar Berghöhe), jenž byl tvořen 6 důstojníky, 14 déle sloužícími poddůstojníky a 142 muži prezenční služby. Do funkce velitele byl ustanoven mjr. pěch. Josef Tlach, naposledy přidlený jako velitel praporu Pěšího pluku 41 v Žilině.
Počátek existence útvaru je spjat zejména s organizační činností, úpravami ubikací v bývalé textilní továrně Dominik Walter, přejímkou materiálu – výstroje i výzbroje a posléze zahájením výcviku. Došlo též k převzetí strážní služby na staveništi tvrze chráněném dvěma prkennými ohradami se strážnicemi u vstupů.
Dne 20. května po vyhlášení ostrahy hranic tvrz stále představovala jedno velké staveniště, s čerstvě vybetonovaným vchodovým srubem. Nebyly osazeny pancéřové kopule a zvony, na místě se nacházela jen část výzbroje a zlomek plánované dotace munice. Vnitřní zařízení nebylo dodáno, k osvětlení se využilo staveništních rozvodů a světel, spojení se improvizovalo běžným polním materiálem. Dosud nedodané houfnice dělostřeleckého srubu však již improvizovala trojice 7,5 cm horských kanonů vz. 15, umístěná prozatím na prostranství před srubem. I ubytování se improvizovalo, především využitím toho, co poskytlo staveniště.
Neutěšená situace se však postupně měnila. Odstraněním částí dřevěných ohrad a stavbou provizorních překážek silami útvaru započala úprava povrchu tvrze, nezbytná k alespoň improvizované obraně. Stavba pokračovala ve vysokém tempu, přicházely další zbraně a lafety, započalo osazování pancéřových zvonů a kopulí, doplňovaly se zásoby munice, započala montáž vnitřního zařízení a instalací. Podařilo se dokončit improvizované postavení přidělené baterie horských kanónů na točnicích v zasypaném ochranném příkopu srubu K–S 11. Jejich obsluhy již mohly cvičit.
Dne 1. července byl útvar přejmenován na V. prapor Hraničářského pluku 6. Tato změna měla přispět k utajení určení útvaru. V srpnu do funkce velitele praporu ustanovili na místo mjr. pěch. Tlacha pplk. pěch. Ervína Maršáka (původně velitel IV. praporu téhož pluku). Funkci zástupce velitele a zároveň velitele dělostřeleckého srubu K–S 11 vykonával škpt. děl. Bohumil Plánský převelený od Dělostřeleckého pluku 5. Na funkci I. důstojníka dělostřeleckého srubu byl určen por. děl. Vratislav Knížek, v předchozím zařazení velitel baterie Dělostřeleckého pluku 4 v Josefově. Funkci pozorovatele tvrze měl vykonávat por. děl. Jan Ploner odvelený od Dělostřeleckého pluku 12 v Užhorodu. Veliteli osádky byli mladí důstojníci por. pěch. Josef Peška (velitel srubu K–S 13, převelen z funkce velitele čety u 14. roty Hraničářského pluku 6) a por. pěch. Petr Rott (velitel srubu K–S 10, převelen od 12. roty Hraničářského pluku 6).
Počátkem září došlo k dalším zásadním posunům v životě útvaru a v pracích na tvrzi Hůrka. Překážkový systém se téměř podařilo dokončit, vchodový a pěchotní sruby dostaly většinu vnitřního vybavení a osádky je mohly začít využívat k pobytu, dalšímu výcviku i ke spánku. Své mírové umístění mohl prapor z improvizovaných prostor bývalé Walterovy továrny přemístit do nově dokončených kasáren v Červené Vodě.
Po nařízení hotovosti obsadily 13. září tvrz oba sledy pěchoty i doplňky dělostřelectva. Secvičená osádka vysoce motivovaných a sebevědomých hraničářů čekala odhodlaně na další vývoj situace. Tvrz však ani v té době nebyla zcela dokončená – stále se pracovalo na vnitřní výbavě a instalacích, chyběly některé důležité součásti (mimo jiné 10 cm houfnice dělostřeleckého srubu, otočná a výsuvná dělová věž, otočná kulometná věž, vybavení strojovny/elektrárny a filtrovny). Přesto byla Hůrka v té době již schopna improvizované obrany. Nadšení z vyhlášení mobilizace po pár dnech vystřídalo hluboké zklamání a roztrpčení z přijetí podmínek diktovaných konferencí představitelů evropských velmocí v Mnichově.
Dne 2. října 1938 obdržela osádka rozkaz pro konečnou evakuaci tvrze. V následujících dnech se příslušníkům útvaru podařilo demontovat a odvézt všechny zbraně a lafety, vnitřní zařízení a část překážek. Na místě nezůstaly žádné zásoby, vše putovalo do vnitrozemí, mimo zábor. Krátce po té V. prapor Hraničářského pluku 6 tvrz opustil a zaujal postavení na nové hranici v prostoru Litovle. Odtud byli muži v listopadu staženi a celý útvar zrušen v Konici dnem 30. listopadu 1938
Podplukovník Ervín Maršák
Narodil se 13. března 1895 v Moravských Bránicích. V letech 1908 až 1915 studoval na vyšší reálce s maturitou v Praze-Žižkově. Po jejím absolvování se přihlásil jako jednoroční dobrovolník ke službě v rakousko-uherské armádě. Svoji vojenskou dráhu zahájil u náhradního praporu pěšího pluku 75 v Jindřichově Hradci, následně s dobrým prospěchem absolvoval Školu důstojníků v záloze pěšího pluku 89 v Pezinku. Po jejím ukončení odešel za svým plukem na ruskou frontu. Postupně zastával funkce velitele družstva a čety, přičemž dosáhl hodnosti kadeta – důstojnického zástupce. Dne 16. června 1916 padl do zajetí u Olyky.
Po příchodu do Kyjeva se Ervín Maršák hlásil do čs. vojenských jednotek bojujících po boku carské armády, ale byl poslán do zajateckého tábora v Kazaňské gubernii. Službu u našich vojenských jednotek tak nastoupil po více jak ročním pobytu v zajetí. Po ukončení kurzu pro čs. důstojníky jej od září 1917 zařadili k nově formovanému 7. čs. střeleckému pluku „Tatranskému“. Od dubna 1918 byl přidělen odbočce Československé národní rady v Rusku a vyslán na nábor dobrovolníků do Samarské, Rjazaňské a Moskevské gubernie. Dnem 20. června 1918 nastoupil službu u 1. čs. střeleckého pluku Mistra Jana Husi. K 22. říjnu 1918 dosáhl hodnosti podporučíka, na poručíka jej povýšili 21. srpna 1919. S 1. čs. střeleckým plukem prodělal boje proti bolševikům na Povolžské frontě u Ufy, Simbirska, Kazaně, Samary a následně při ústupu po železniční magistrále na Sibiři. V období bojů onemocněl žaludeční chorobou, jejíž průběh po všechna další léta ovlivňoval průběh jeho vojenské služby. Od listopadu 1919 poručík Ervín Maršák zastával funkci pobočníka velitele Hlavního stanu v Irkutsku. Do vlasti byl evakuován 23. transportem na lodi „President Grant“. Po příjezdu do Prahy 17. června 1920 pokračoval ve své službě u štábu Čs. vojska na Rusi.
Po zrušení štábu Čs. vojska na Rusi byl kapitán Ervín Maršák v únoru 1921 přidělen k pěšímu pluku 37 do Levoče, kde vykonával funkci velitele 10. polní roty. S ní prodělal i částečnou mobilizaci vyhlášenou v březnu 1921 při pokusu Karla I. Habsburského převzít moc v Maďarsku a restaurovat monarchii. Následně byl přidělen jako pobočník velitele III. praporu, ale již v září 1922 se ujal velení 9. polní roty. Dnem 22. prosince 1922 byl povýšen do hodnosti štábního kapitána. K 1. březnu 1925 jej přemístili k pěšímu pluku 47 do Mladé Boleslavi, kde převzal funkci velitele 7. polní roty, od dubna 1927 velel 11. polní rotě téhož pluku v Turnově. V roce 1927 opustil bojové jednotky a přešel k Učilišti pro pěší vojsko do Milovic, kde byl k 30. září 1927 ustanoven velitelem pomocné roty. Ve funkci si vedl velmi dobře, což bylo vyjádřeno i pozdějším udělením pochvalného uznání velitele učiliště brig. gen. Emila Linharta. Dne 31. října 1928 proběhlo jeho přemístění k Instrukčnímu praporu, dislokovanému v téže posádce, u kterého zastával funkci velitele náhradní roty a mobilizačního referenta praporu. Hodnosti majora dosáhl 31. prosince 1928. V rámci svého působení u Instrukčního praporu absolvoval několik vojskových stáží. U leteckého pluku 1 v Praze kromě studia taktických a technických možností letectva vykonal i 70 letů, v roce 1931 absolvoval zkušenou u dělostřeleckého pluku 51 v Brandýse nad Labem. V červnu 1932 ukončil s velmi dobrým prospěchem Kurz velitelů oddílů v Praze. Instrukční prapor v Milovicích opustil krátce poté a byl přemístěn k pěšímu pluku 45 „Rumunskému“ do Chustu. Po získání dostatečných teoretických a praktických zkušeností se od 30. září 1936 ujal velení I. praporu, přemístěného koncem září téhož roku z Chustu do Mukačeva. Během služby u pěšího pluku 45 se stal podplukovníkem (1. července 1937). Za velmi úspěšnou činnost u pěšího pluku 45 obdržel pochvalné uznání velitele 12. divize brig. gen. Olega Svátka.
Dnem 1. ledna 1938 byl podplukovník Ervín Maršák přidělen k nově zformovanému hraničářskému pluku 6 a současně se stal velitelem IV. praporu dislokovaného v Králíkách. V té době se jeho choroba zhoršila, musel podstoupit operaci. Po zlepšení zdravotního stavu jej v srpnu 1938 ustanovili velitelem V. praporu téhož pluku, tj. osádky dělostřelecké tvrze Hůrka. Po nařízení vyklizení postupně zabíraného pohraničí řídil evakuaci tvrze Hůrka a s praporem ustoupil do prostoru Litovle a Konice, kde byl útvar ke 30. listopadu likvidován. Ještě před koncem roku pplk. Maršáka přemístili k pěšímu pluku 20 do Michalovců a po okupaci Československa dnem 1. ledna 1940 přeložili do výslužby. Ve funkci velitele V. praporu se osvědčil výtečně, za což dne 17. listopadu 1938 obdržel pochvalné uznání od plk. pěch. Bohumila Boreckého.
Po okupaci českých zemí se zapojil do vojenské odbojové organizace Obrana národa a v rámci její tzv. třetí garnitury se v roce 1944 stal velitelem skupiny v Pardubicích. Byl však zatčen, po dobu dvou týdnů vyslýchán pardubickým gestapem a 8. prosince 1944 na následky výslechů zemřel, aniž by prozradil jména svých spolupracovníků. Po skončení 2. světové války mu byl udělen Čs. válečný kříž 1939 in memoriam.
